Hroutí se ti systém

Hroutí se ti systém....tak přesně na tuhle hlášku jsem si vzpomněla, když se mi kamarád svěřoval se svým trápením. Má doma dítě a ženu, s níž ho pojí asi jen to, že je ona dobrým hromosvodem jeho nálad a částečně uspokojuje jeho touhu být oním "silným chlapákem, který má navrh děj se, co děj" s občasným sklonem až k patologické "otcovské" péči o ní, zřejmě pramenící ze špatného svědomí. Dítě, holčička, je bezradným pozorovatelem svých rodičů a hraje roli zrdcadla, které nastavuje svým rodičům, když nevidí, jak se k sobě chovají....no, a do toho zmatku si můj kamarád pořídil milenku...atraktivní,inteligentní,  rozhodnou, znající svou cenu - prostě naprostý protipól své manželky.  Zákonitě to nemohlo dopadnout jinak, že se do takové ženy muž snadno zamiluje, ale přitom podvědomě dobře ví, že taková žena nikdy nebude hrát "part", který na sebe převzala jeho manželka...a on se musí za každou cenu pořád cítít "jako ten chlapák, co má navrh"!

 Pro svou vlastní obranu si kolem sebe tedy náš hrdina postaví zeď a myslí si, že je v bezpečí a bude si jen užívat podle svých pravidel. Poněkud opomene fakt, že největší boj ale vypukl v něm samém...má zahodit to, co má doma  - je to nudné, obehrané, občas do stresující, ale vybiju si vztek a jsem zas spokojenej, znám rytmus, mám občas i svůj klid...... anebo zahodit  to, nad čím nikdy nebude mít kontrolu - je to vzrušující, nepoznané, občas ale frustrující, protože budu maximálně rovnocenný partner a nebudu mít už navrh, probouzí to ve mě "pud lovce", adrenalin...mužním jinak, ale občas svou mužnost ztrácím, když si uvědomím, že ona ví něco víc, než já...

Jeho vnitřní boj sílí a má pocit, že bude muset někam utéct, aby získal nadhled nad oběma situacemi a snad se i rozhodl, co dál....A tady nastupuje zákon akce a reakce - on vytvoří energii odstupu, ta dorezonuje k ženám, od kterých chce mít odstup a ženy vytvoří tu samou energii, co on a pošlou jí směrem k němu....no, a najednou už  "náš hrdina" není jediný, co se nad něčím rozhoduje...protože ženy prostě poznají, ženy ví, co se děje daleko dřív, než si to muži připouštějí. Manželka cítí milenku a milenka, která o manželce ví, dobře ví o zdi, kterou si vybudoval muž kolem sebe. Manželka najednou sebere odvahu, začne o sebe dbát, začne jinak myslet, uvědomí si, že už nechce být jen hromosvodem nálad a manželovo avantýr a  že si zaslouží víc...no, a sbalí si kufry i s dcerou. Milenka už má dost věčných slibů, zrušených schůzek, věčných útěků milence domů (aby měl klid) a pošle ho taky do háje..rovněž má pocit, že si zaslouží víc.

Tak to byl příběh o tom, jak osiřel můj kamarád. Hledal změnu zvenčí, místo toho, aby si udělal pořádek v sobě a jasně si definoval, co chce. Před dvěma ženami (no, vlastně před třemi ženami, když počítám jeho dceru) se naprosto znemožnil, neboť jeho lhaní a popírání z něho udělalo v jejich očích chudinku, nebožáka.

Prý lhaním chceme dosáhnout toho, aby ostatní nevěděli, jak moc jsme nedokolalí...někteří lidé ale lžou i sami sobě, protože si nechtějí připustit, že by byli nedokonalí...mají pocit, že by se jejich ochranný štít zhroutil a oni by se mohli stát hadrovými panenkami v rukou jiných lidí. Takoví lidé nikdy nepoznají sami sebe a nikdy nepoznají, co vlastně chtějí. Jejich nalhávání je totiž povede jen k jejich nerozhodnosti, stagnaci a v konečném součtu se nestanou obětmi jiných lidí, ale obětmi situací, které budou muset ve svém životě absolvovat a které je mají navést k tomu, aby přestali lhát sobě i jiným...přesně tak, jak se to událo mému kamarádovi...