Umění odpouštět - léčení zraněné duše

Včera jsem naprosto neplánovaně vstoupila do jednoho ezoterického knihkupectví. Zatímco má dcera zalovila v regálech a donesla mi knihu s krásným ilustrovaným přebalem s názvem Bohyně a andělé, má ruka zašátrala po knize, jejíž obal byl nenápadný, o to více však na mě křičel název - Umění odpouštět (autor Jörk Müller).Vzpomněla jsem si, že jsem se nedávno setkala s člověkem, který s naprostou samozřejmostí přiznal své negativum - neuměl odpouštět! Byla jsem fascinovaná, že tento skvělý člověk jasně věděl, co je jeho problém, ale současně jsem vnímala, že zas tak moc s tím nechce, či nemůže hýbat.

Knížku jsem si koupila a začala jí nedočkavě číst už na cestě domů trolejbusem...skvělé bylo, že má dcera hltala tuto knihu mně "přes rameno" také. Hned po úvodních stránkách jsem viděla sama sebe, jak stojím uprostřed kruhu při konstelacích, jak ne zcela účinně řeším své vztahy s partnery, dítětem, kamarády. Ne zcela účinně proto, protože jsem si uvědomila, že "něco řešit" jsem měla začít se svou matkou a otcem ... a pak by, z drtivé většiny, ubyly i problémy s partnery, dítětem či kamarády....hned po úvodních stránkách jsem pochopila, že i mým problémem bylo dlouhodobá neschopnost odpustit mým rodičům to, že se nechovali tak, jak jsem jako dítě od nich očekávala. Dnes vím, že to, co jsem od nich očekávala, je můj problém a že oni, ikdyž se zřejmě vždy nechovali tak, jak by se podle jistých, obecně uznávaných norem rodičovského jednání, očekávalo, oba byli ve své roli rodičů stoprocentní a oba dělali, co mohli!

Na chvíli jsem odložila knížku, zavřela oči, a viděla sebe, jako malou holčičku v noční košilce uprostřed potemnělého jeviště. Vnímala jsem svou bezbrannost, bezelstnost, vnímala jsem svou dětsky přirozenou lásku, zvědavost, touhu, vnímala jsem svou radost, že jsem na tomhle světě. Pak se na jevišti objevila má matka a otec. Okamžitě se mé skvělé emoce vytratily a nastoupil pocit, že jsem až "ta druhá" po svém bratrovi, že jsem jen "náhražka" za svého zemřelého bratra, že ve svých rodičích nemám žádnou oporu, chybí mi prachobyčejné objetí, políbení na tvář...cítím se odstrčená, nehodná lásky. Vnímám, že můj otec mi chce podat pomocnou ruku, ale přes neviditelnou zeď, kterou jsem kolem sebe vystavěla, už nemůže. U své matky vidím, že se pere sama se sebou, že sama má svůj vlastní kříž tak těžký, že ho nemůže unést. K oběma rodičům necítím zášť, či nenávist, je mi jich líto, ale je mi líto i sebe. Schovávám si svou bolest hluboko do sebe a netuším, že až povyrostu, setkám se s lidmi, kteří tuhle bolest probudí tím, že se budou chovat podobně, jako moji rodiče. Jenže já už nebudu nevinné dítě, ale dospělý člověk, který svou bolest nezvládne, dá jí průchod zcela jinak...tak, že budu nedůvěřivá, protože budu mít stále pocit, že mi někdo křivdí....že si nebudu věřit, protože jsem posbírala v životě mnoho ran a podvědomě počítám s trvalými útoky, obviňováním, odmítáním a zákeřností... že budu ublížená a citlivá a že budu i nechtěně v druhých vzbuzovat pocity viny ... a že budu předávat utrpěné a nezahojené rány dál těm lidem, kteří mě něčím, byť nechtěně, rozhněvají.

V této chvíli nastoupili do mého života lidé, které nazývám dnes mými učiteli. Jednalo se o partnery, kteří byli v podstatě stejně, či velmi podobně, ranění a chovali se stejně jako já. Jenže já své chování neviděla, viděla jsem jen jejich chování, které se mi veeeelmi nelíbilo. Až teprve časem jsem si uvědomila, že partneři byli mým vlastním zrdcadlem a já na sobě začala pracovat. Začala jsem odpouštět lidem a především sama sobě. Přestala jsem za každým slovem hledat útok proti sobě, přestala jsem cítit vinu, když jsem něco, či někoho odmítla, přestala jsem v sobě hýčkat pocity ublížení a odpustila jsem sobě i ostatním činy, které nebyly zrovna v pořádku, ale už jsem v sobě nechtěla chovat bolest, která z těchto činů vyplynula.

V minulosti chodili lidé často do kostela. Nechci propagovat církev jako takovou, ale chození do kostela, dle mého názoru, bylo pro lidi zcela určitě přínosné. Přišli se vyzpovídat, když cítili vinu - vinu, kterou v sobě nechtěli přechovávat a nechtěli si v sobě vybudovat blok, který budou pak používat proti ostatním lidem. Lidé prostě chybují, je důležité uvědomit si, proč jsme udělali to, co jsme udělali, pocítit lítost, požádat o odpuštění vyšší moc a člověka, kterému jsme způsobili újmu. Lidé chodili do kostela, když měli strach, či se cítili osamoceni ... tam se jim dostalo pocitu, že není třeba se ničeho bát a že žádný člověk není sám, že každý člověk je pro někoho důležitý, neboť každý člověk má svůj úkol. Nezřídka se stávalo, že se lidem dostalo i přátelského objetí. Vzpomeňte si, kdy Vás někdo objal - jen tak, přátelsky! ... a upřímně si přiznejte, zda minimálně z 80% jste takové objetí nebrali spíše jako sexuálně laděné, než jako přátelsky příjemné.

Blíží se Vánoce....možná i Vy půjdete do kostela na půlnoční. Zkuste si tam vybavit třeba jen jednoho člověka, o kterém víte, že jste mu zasadili "ránu", protože sami jste byli "raněni". Řekněte mu v duchu: "Prosím tě, neposlouchej to, co říkám, ale to, co si myslím. Nevěř mým bezcitným slovům, ranám či vydírání, nýbrž se, prosím tě, podívej za tuto masku. Mám strach, vztek, smutek, a neumím to vyjádřit. Příšerně pod touto maskou trpím a tluču do toho, po čem vlastně nejvíc toužím!" A na závěr odpusťte sami sobě, že jste někomu ublížili.

Pokud cítíte, že někdo ublížil Vám a nedokážete se s tím "srovnat", zkuste metodu známou jako "try walking in my shoes"...doslova se projít v botách druhého člověka - nacítit vše, co cítí on! Dejte 2 židle proti sobě - jednu označte nápisem "já" a druhou jménem dotyčné osoby. Zkuste si sednout na židli označenou "já" a předneste problém. Pak přesedněte na druhou židli a chvíli naciťujte druhou osobu. Ucítíte v sobě vše, co vedlo toho člověka k jednání, které vám ublížilo. A zcela jistě ho dokážete pochopit a tím pádem odpustit.

Uvidíte, že s každým odpuštěním se budete cítit lépe a lehčeji. Už jen proto, že notorické neodpuštění vyúsťuje v nemoc, bohužel většinou v tu smrtelnou ... rakovinu. Lidé, co neodpouští, sžírají sami sebe a ve fyzickém těle to za ně "obstarají" rakovinné buňky! Zastavme tuto civilizační chorobu posledních let tím, že se upřímně podíváme do svých duší!

Nemusí nutně přijít rok 2012 a s ním nějaká hrozba konce světa .... v okamžiku, kdy zavřeme brány svého srdce ze strachu z toho, že bysme se mohli cítit nedokonalí, opuštění, směšní, nicotní, zbabělí, hříšní, atd., stejně vlastně už nežijeme.

Ježíš nad každým uzdravovaným člověkem prý pronesl krátkou, leč výstižnou větu:"Vstaň a žij!" A pak každého člověka vroucně objal. Zkuste to samé provést sami se sebou. A když to zvládnete, udělejte totéž se svými rodiči, partnery, sourozenci, kamarády ... třeba přijdete na to, že konání zázraků je i ve Vaší moci a není jen výsadou Svatých!

Hodně štěstí a krásné prožití vánočních svátků!